Krajské kolo Literární soutěže 2009

 

Výsledková listina

 

 

v rámci realizace projektu

Volba povolání se zaměření na zvyšování podílu technických profesí na trhu práce - reg.č. CZ.1.07/1.1.05/01.0004

pro rok 2009

___________________________________________________________

 

Dne 2.6.2009 proběhlo v jednací místnosti Krajské hospodářské komory Královéhradeckého kraje v Hradci Králové krajské kolo literární soutěže o nejlepší popis technických profesí.

 

Vyhodnocení ZÁKLADNÍCH ŠKOL

Do soutěže se přihlásilo celkem 47 základních škol v celém kraji s celkem 831 žáky

 

  1. Josef BALCAR – Kominíci

     (ZŠ Náchod – Komenského)

  1. Anna CHRTKOVÁ – Od návrhu k šatům

     (ZŠ Chlumec nad Cidlinou)

  1. Adam RYBANSKÝ – Loutkář

     (ZŠ Třebechovice pod Orebem)

  1. Adam HOŠEK – Těžká volba povolání

     (ZŠ Sobotka)

5. David KOZÁK – Bude mým osudem vzduchotechnika a klimatizace?

           (ZŠ Sobotka)

 

Vyhodnocení STŘEDNÍCH ŠKOL

Do soutěže se přihlásilo celkem 8 středních škol v celém kraji s celkem 245 žáky

 

  1. Adéla ALTMANOVÁ – Proč jsem si vybrala tento obor

     (Střední zdravotnická škola HK)

  1. Šárka ČECHOVÁ – Holka na technickém oboru? Proč ne!

     (Podorlické vzdělávací centrum Dobruška)

  1. Aneta NOSKOVÁ – Volba povolání

     (Střední zdravotnická škola HK)

 

 

Členové poroty:

Eva Zálešáková – redaktorka Českého rozhlasu Hradec Králové

Eva Ženíšková – redaktorka Rádia OK

Zuzana Plocková – redaktorka Východočeského deníku

Jiří Daniel – hlavní manažer projektu Volba povolání

Andrea Hofmanová – oblastní manažerka projektu Náchodska

Veronika Hrazdírová – oblastní manažerka projektu Trutnovska

Radek Zelenka – oblastní manažer projektu Královéhradecka

PhDr. Čestmír Jung - oblastní manažer projektu Jičínska                                                

                             GRATULUJEME ……

 

  

Kominíci

 

Kdy jste naposledy viděli kominíka? Že už nejsou vidět tak jako dřív?

S kominíky je spoutáno mnoho českých pověr a říkadel. Čištění komínů je řemeslo jako každé jiné. Je to velmi namáhavé a špinavé řemeslo. Stále se někde leze po střechách, po žebřících i po půdách. A když se k tomu komínu konečně doleze s čertem (to jsou takové ohnuté pružiny)  nebo s železnou koulí (oba nástroje na čištění komínů na laně), musí se opatrně spouštět komínem dolů, aby se ty všechny saze prorazily a spadly dolů. Přitom ještě balancuje na vrcholkách střech a zrezatělých lávkách. Poté sleze dolů, rozebere kouřovod (roury od kotle do komína), vyčistí je bubákem (drát na konci s chlupy), otevře dvířka dole v komínu a vybere a vymete saze až komínem fouká meluzína. Při tomto všem kontroluje, jestli se komín nerozpadá, jestli tam nejsou otvory z místností do komína zacpány papíry, hadry a jestli kouřovod není prorezatělý. K tomu vlastně samotné komíny opravuje. Postaví-li se nový dům s novým komínem, schvaluje jeho používání, aby nedošlo k požáru.

Já už jsem takového kominíka neviděl hodně dlouho. Důvody jejich úbytku jsou jasné. Netopí se tolik tuhými palivy jako dřív. Mnoho dnešních vlastníků komínů si provádí již zmiňované úkony samo, proto je více požárů. A pro úbytek zájemců o toto řemeslo se učební obory zavírají.

S postupem techniky se toto řemeslo stalo přesnějším. V současnosti může kominík použít nejnovější techniky např. prosunutí sondy komínem ze shora dolů, přičemž zjistí jeho technický stav. Nebo prosouvá komínem ze shora dolů speciální vložkovací rouru, aby se komínem mohly vypouštět zplodiny z plynového kotle ven. V dnešní době je tato živnost koncesovaná. Docela se divím, že na tyto složité technické pracovní úkony stačí jen tříletý učební obor. Já si myslím, že být kominíkem, i když pracuje i za deště, nemusí být tak špatné, protože pokud je šikovný, určitě nemá nouzi o práci.

Kdo toto vše bude dělat, až všichni staří kominíci vymřou, netuším. Mám z toho strach, protože to bude dělat mnoho lidí „z leknutí“.

  

      Vypracoval: Josef Balcar 9.A

ZŠ, Náchod, Komenského 425

 

PROČ JSEM SI VYBRALA TENTO OBOR

 

 

Jako malá holčička jsem si strašně ráda hrála s panenkami. Měla jsem jich, díky babičkám a rodičům, požehnaně. Kdo by si ale myslel, že jsem panenky oblékala, česala, krmila a jinak opečovávala, ten by byl na velikém omylu. Mojí největší zálibou bylo panenky rozložit a jednotlivé náhradní díly uložit k dalším, již rozloženým chudinkám, které ve skříni čekaly na svoji rekonstrukci. Po nějaké době jsem je vždy vyndala z útrob skříně a nastal čas jejich znovuzrození. V té chvíli můj pokoj vypadal jako slušně zásobená patologie. Při pohledu na můj operační sál v pokojíčku maminka říkávala, že se už těší až ji jako paní doktorka budu takhle ošetřovat.

Jak šel čas panenky zůstávaly ve skříni stále déle, některé vydržely bez utržených ručiček a nožiček po celý svůj život. A myšlenka na to, že bych chtěla pracovat jako zdravotní sestřička nebo paní doktorka se mi pomalu usadila v hlavě. Jenom jsem se stále nemohla rozhodnout v jakém oboru.

Ve škole jsem navštěvovala různé zájmové kroužky, ale nejdůležitější pro mě byl keramický kroužek. Tady jsme s pani vychovatelkou vyráběli spousty zajímavých věcí. Mnoho hrníčků, obrázků, soch atd. máme ještě dodnes vystavené po bytě. Stále častěji moje výtvory putovaly po různých výstavách a soutěžích a sem tam získávaly i nějaké to ocenění. Paní vychovatelka přemlouvala moji mámu abych po základní škola pokračovala na uměleckou školu a usadila se později jako sochařka. Ale mamka byla neoblomná a toto nejisté povolání zavrhla. Čas utíkal a pomalu ale jistě se blížila chvíle rozhodnou kam po skončení povinné školní docházky.

Představa bílého stejnokroje zdravotní sestry se mi moc líbila, ale keramická dílna mě přitahovala víc a víc. V té době jsme v keramickém kroužku měli za úkol vyrobit loutku. Já jsem si vybrala smrtku. Tělo jsem vytvořila z keramické hlíny – obratel po obratli jsem navazovala na dráty, až byla kostra hotová. Ušila jsem černý plášť a oblékla jsem tělo loutky. Teď mě čekala nejtěžší část – vyrobit lebku. Po chvíli se na mě lebka usmívala svými bezzubými čelistmi z pracovního stolu. A teď ještě zuby. Jeden zub, druhý zub, třetí, čtvrtý a za chvíli měla lebka plnou pusu zubů. A pak to přišlo. To je přeci ono! Budu si nadále modelovat a při tom ze mě bude zdravotník.

A tak začalo moje putování za zdravotníkem v oboru zubního technika. A tak holčička, která likvidovala panenky, bude jednou možná odborník zvaný zubní technik.

 

Vypracovala: Adéla Altmanová,

Střední zdravotnická škola Hradec Králové  

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode